Jeho jméno bylo po mnoho desetiletí neodmyslitelně spojeno s českým jezdeckým sportem. Generace jezdců jej znaly jako rozhodčího, bývalého jezdce, funkcionáře i člověka, který byl vždy ochoten poradit, pomoci nebo se podělit o své zkušenosti. Pro mnohé však nebyl jen respektovanou autoritou. Byl především Toníčkem.
Každý, kdo ho znal, si dnes vybaví vlastní vzpomínku. Já mám jednu, která mi utkvěla natolik, že jsem ji zařadil i do své vydané knihy.
Odehrála se v Borové.
Byl to den, kdy se obloha během několika minut proměnila z letní pohody v ledové peklo. Z nebe se začaly sypat kroupy. Ne drobné krupky, ale pořádné kusy ledu, které bubnovaly do střech, překážek, aut i do lidí. Trať během chvíle zbělela a všichni hledali úkryt.
Jen Toníček zůstával na svém stanovišti u rybníčka.
Natáhl si kapuci, zapnul pláštěnku až ke krku a stál tam dál. Kroupy mu hlasitě bubnovaly na kapuci i ramena, vítr zmítal pláštěnkou a kolem něj se odehrávala doslova bitva s počasím. Přesto se ani nepohnul. Stále sledoval trať, koně a jezdce stejně soustředěně, jako by nad areálem svítilo slunce.
Já se v té době snažil zachránit fotoaparát. V tom chaosu ke mně přiběhla Dominika Strejcovská. Bez váhání mi vzala deštník a postavila se tak, aby mě i techniku chránila před ledovými střelami z nebe. Když se Toníček otočil naším směrem a spatřil fotografa schovaného za Dominikou, která z něj udělala živý kryt, na tváři se mu objevil jeho typický úsměv.
Nebyl to hlasitý smích. Jen tiché pousmání člověka, který měl rád lidi kolem sebe a dokázal i v té nejhorší chvíli najít něco lidského a krásného.
Pak se z vysílačky ozval pokyn k zastavení závodu.
Jenže jedna jezdkyně byla stále na trati a před sebou měla poslední skoky.
Toníček se podíval směrem ke skokům, chvíli situaci sledoval a pak klidně pronesl větu, která mi dodnes zní v uších:
„Nechme ji to dojet, nemá cenu v tom počasí plašit koně červeným praporkem.“
Byla to obyčejná věta. Přesto v ní bylo všechno. Zkušenosti člověka, který u koní prožil celý život. Respekt ke zvířatům. Klid. Rozvaha. Lidskost.
Přesně takový byl Toníček.
Dnes, když se s ním loučíme, neodchází jen dlouholetý rozhodčí a osobnost českého jezdectví. Odchází člověk, který byl součástí nespočtu závodů, setkání, příběhů a vzpomínek.
Když dnes otevřu svou knihu a narazím na stránky věnované oné bouři v Borové, už je budu číst jinýma očima. Neuvidím jen příběh o krupobití a závodech. Uvidím Toníčka. Jak stojí u rybníčka, kapuci staženou do čela, kroupy mu bubnují na ramena a on s klidem sobě vlastním sleduje dění kolem sebe.
Právě takového si ho budu pamatovat.
A ještě jedna úsměvná vzpomínka, která mi při zmínce o Toníčkovi vždy vykouzlí úsměv na tváři.
Bylo to v Přeštěnicích, kde jsme sdíleli pokoj ještě s několika dalšími lidmi. Po dlouhém závodním dni jsme se těšili, že si odpočineme a načerpáme síly na další den.
Jenže jeden nejmenovaný jezdec měl na noc úplně jiný program.
Jakmile usnul, spustil takové chrápání, že jsme s Toníčkem nejprve přemýšleli, jestli někdo za oknem nekácí les. Zvuk připomínal motorovou pilu v plných otáčkách a podle intenzity to vypadalo, že práce postupují opravdu rychle.
Chvíli jsme to statečně poslouchali, ale když „motorová pila“ přeřadila na ještě vyšší výkon, posadili jsme se oba na postelích a sledovali její výkon.
Toníček se na mě podíval a se svým typickým výrazem pronesl:
„Jestli tohle uslyší policajti, ráno budou v Přeštěnicích hledat zloděje dřeva.“
Po další mohutné dávce chrápání dodal:
„A podle zvuku už mají vykácený půl lesa.“
Smáli jsme se tak, že jsme málem vzbudili i samotného viníka.
Nakonec jsme se rozhodli zasáhnout. Vrhli jsme se společně na onu nešťastnou „motorovou pilu“ a po chvíli přemlouvání, šťouchání a neustálého třepání se nám ji podařilo vypnout.
V pokoji nastalo ticho.
S Toníčkem jsme si vítězoslavně lehli zpátky do postelí. Jenže radost netrvala dlouho. Asi po pěti minutách se ozvalo známé nastartování a těžba dřeva pokračovala na noční směně až do rána.
Přesně takového si Toníčka pamatuji. Člověka, který dokázal i v úplně obyčejné situaci najít humor a rozesmát všechny kolem sebe. A právě ten jeho úsměv a nadhled budou mnoha lidem chybět stejně jako on sám. 🙂🕯️
Poslední rozloučení s Antonínem Klauzem se uskuteční v pátek 12. června 2026 v 11 hodin ve smuteční obřadní síni v Benešově Na Karlově.
Rodině, přátelům a všem pozůstalým vyjadřuji upřímnou soustrast.
Toníčku, děkuji za všechny rozhovory, za tvůj úsměv, za tvůj klid i za to, co jsi vykonal pro české jezdectví.
Na některé lidi se nezapomíná.
A Ty budeš jedním z nich.
Čest Tvé památce. 🕯️