Kros se sám nepostaví. I když by to občas bodlo.

Když stojíš u krosu a sleduješ, jak koně skáčou přes klády, vodu a všechno možné i nemožné, vypadá to vlastně docela jednoduše. Prostě přijedeš, skočíš, odjedeš… a jdeš na párek.

No jo. Jenže ono to tak úplně není.

Někdo ty překážky musí vymyslet, postavit, přivézt, zasadit, zase odvézt… a ideálně tak, aby to koně přežili, jezdci si to užili a diváci měli o čem vyprávět u piva.

A přesně tady přichází na scénu Roman Falta.

Člověk, který ví, že překážka není jen kus dřeva, ale tak trochu psychologie, trochu matematika a občas i malý hazard s počasím. Jezdec i stavitel v jednom, který dnes stojí za tím, že se máme kde bát… pardon, jezdit.

Jak vypadá život člověka, který místo klidu doma raději řeší, jestli bude pršet přesně ve chvíli, kdy se veze vodní příkop? Co všechno obnáší postavit kros, který je bezpečný, ale zároveň není nuda?

A kolikrát si u toho řekl: „Proč jsem si radši nevybral šachy?“

Pojď se na to podívat v rozhovoru.

Jak jste se dostal ke stavění tratí všestrannosti?

Jako jezdec jsem měl možnost startovat nejen v ČR, ale i v zahraničí až do úrovně CIC3, a přitom jsem sledoval průběh celých závodů. Často jsem viděl mnoho pozitivních věcí, které bych rád viděl i u nás – teď nemyslím jen tratě krosu, ale i průběh a přístup k jezdcům a koním. Když došlo k ukončení závodů všestrannosti na pardubickém závodišti, nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že naši jezdci a koně přijdou po Vrchovanech o další možnost domácí přípravy. To byl zásadní impuls k pořádání závodů všestrannosti.

Pamatujete si na svou první postavenou trať? Jaká byla?
Samozřejmě. Bylo to na Suché, kde již 14 let stavím parkurové soutěže. Nabízela se tedy myšlenka využít možnosti areálu – povrchy, halu, ustájení i zázemí – také pro jezdce všestrannosti. Nejprve jsme vybudovali vodní překážku, tuším v červnu 2022, a na podzim se konaly první závody do stupně ZL. Bylo nutné v krátké době vytvořit větší množství terénních, v našem případě i mobilních překážek.

Co Vás na stavění tratí nejvíce baví?
Největší radost mám ve chvíli, kdy vidím, že koně zdolávají připravené tratě bez problémů. To je to nejvíc.

Co je naopak nejtěžší?
Nejtěžší je zorganizovat vše kolem závodů, zajistit funkcionáře i potřebné zázemí a doufat, že to mělo smysl a závodníci skutečně přijedou.

Jak vzniká nápad na krosovou překážku?
Na Suché je vše specifické tím, že překážky musí být mobilní. Přesto se snažím zachovat jejich přírodní vzhled, zejména pro nižší stupně soutěží. Vycházím z dostupných materiálů a snažím se, aby překážky byly pro koně přirozenou a příjemnou výzvou.

Přemýšlíte při stavbě více jako jezdec, nebo jako stavitel?
Je to kombinace obojího. Stále jezdím a se svými koňmi si ověřuji, zda tratě odpovídají tomu, jak si je představuji.

Jak hledáte rovnováhu mezi náročností a bezpečností?
Závody pořádáme na začátku a na konci sezony, takže cílem není extrémní náročnost, ale možnost pro koně a jezdce sezonu dobře zahájit nebo zakončit. Opakováním tratí dáváme možnost sledovat posun koní na jednom místě, což považuji za ideální.

Co je pro Vás základ dobrého krosu?
Kvalitní povrch, bezpečné překážky a ideálně všichni bez problémů v cíli.

Kolik práce je za jednou tratí, kterou diváci vidí jen pár minut?
Obrovské množství. Často si v duchu říkám, kolik práce za tím stojí, a oceňuji všechny, kteří to roky dělají, přestože jsou někdy vystaveni kritice.

Co diváci nebo jezdci netuší o práci stavitele?
Plný rozsah a odpovědnost této práce pochopí až ten, kdo si ji sám vyzkouší.

Nejvtipnější moment?
Bylo jich hodně, ale konkrétní si teď nevybavím.

Největší průšvih, který dnes berete s úsměvem?
Těch bylo také dost. Časem člověk získá nadhled, a i průšvih se změní v úsměvnou vzpomínku.

Stalo se Vám někdy, že jste si řekl: „Tohle už nikdy nepostavím“?
Tak radikálně ne, ale když vidím problémy při překonávání překážek, vím, že příště to musí být lepší.

Jak moc do Vaší práce promlouvá počasí?
Zásadně. Vše je mobilní a musí se instalovat krátce před závody, takže počasí hraje klíčovou roli.

Jak vypadá Váš den před závody?
Nervy a stres.

Co Vás nejvíc stresuje?
Myšlenky na to, zda je vše připraveno a nic nechybí.

Co Vás naopak potěší?
Pochvala nebo konstruktivní podnět ke zlepšení.

Proč to vlastně děláte?
Protože mám všestrannost rád a chci přispět k jejímu rozvoji.

Budete pokračovat?
To si netroufnu říct. Zatím pokračujeme díky podpoře pořadatele, ale vše závisí na zájmu jezdců. Plánujeme i nové krosy v jiném prostoru, zřejmě na podzim 2027.

Co byste vzkázal jezdcům?
Aby si tratě užili a dobře se svezli.

Až příště budeš stát u krosu na Suché u Litomyšle a sledovat, jak koně letí přes překážky, možná si vzpomeneš, že za tím není jen pár klád v trávě.

Že někde v pozadí je člověk, který to všechno vymyslel, postavil, přeměřil, několikrát předělal… a noc před závody stejně moc nespal.

Roman Falta je jedním z těch, kteří dávají Suché její tvář. Ne z tribuny, ale přímo z terénu. Z místa, kde se z nápadu stává překážka a z překážky zážitek.

A i když to občas znamená stres, nervy a pár „už nikdy víc“, nakonec je to stejně hlavně o radosti.

Radosti z dobře projeté tratě.
Radosti z koně, který si věří.
A radosti z toho, že se na Suché lidé vrací.

A tak až uslyšíš dusot kopyt a uvidíš další dvojici mířit na překážku… nebude to jen skok.

Bude to Suchá.